Mezi ty, kteří byli v onen předvánoční čtvrtek doslova vyrváni z našeho středu, patří i ředitelka Ústavu hudební vědy Lenka Hlávková, akademická pracovnice s mezinárodním renomé, ale také milující manželka a matka dvou dětí.
Vystudovala hudební vědu na FF UK v Praze pod vedením doc. PhDr. Jaromíra Černého, CSc. nejprve v magisterském (1993–1998) a posléze i v doktorském studiu (1999–2004). Jaromír Černý zásadně ovlivnil její celoživotní odborné nasměrování k hudbě v českých zemích 15. a počátku 16. století, což je patrné už z diplomové i disertační práce, které se věnují polyfonnímu mešnímu ordináriu v klíčovém hudebním prameni oné doby – v kodexu Speciálník. Její podrobné analýzy repertoáru nejenom tohoto rukopisu přinesly nové poznatky jak o hudbě samotné, tak o možných cestách, po nichž k nám doputovaly četné skladby věhlasných zahraničních mistrů. Stejně soustředěnou pozornost však věnovala i dobové domácí tvorbě. V desítkách odborných studií, konferenčních příspěvků a popularizačních článků publikovaných doma i za hranicemi dokázala vrátit české země na pomyslnou odbornou mapu raně novověké hudební Evropy a učinit z nich atraktivní badatelské téma. Svůj výzkum podnikala jak individuálně, tak i v týmové spolupráci, z níž nejvýznamnější je evropský projekt HERA Sound Memories: The Musical Past in Late-Medieval and Early-Modern Europe a národní projekt GA ČR Expro Staré mýty, nová fakta: české země v centru hudebního dění 15. století. Vždy se to však dělo s ohledem na to, že předmětem výzkumu je hudba, která nesmí zůstat jen na potištěném papíru, ale má znít a pomáhat tak poznat a pochopit zvukový svět dávných staletí. Díky její práci tak vznikaly nejenom koncertní dramaturgie, ale i nahrávky.
Ruku v ruce s vědeckou činností se s neúnavnou obětavostí věnovala také organizační práci, díky níž našemu ústavu vybudovala širokou síť kontaktů rozprostřenou po evropském i severoamerickém kontinentu. Jedním z vrcholů tohoto snažení bylo uspořádání 45. ročníku putovní konference Medieval and Renaissance Music Conference v Praze v létě roku 2017. Své organizační schopnosti ovšem necílila pouze směrem ven, ale aktivně se zapojila do chodu našeho ústavu nejprve jako tajemnice a posléze v letech 2012–2015 a 2021–2023 i jako vedoucí. Nelze nevzpomenout ani její snahu o co nejaktivnější zapojení studentů do života katedry jak v odborné rovině, tak i v rovině praktického provozování hudby, bez nějž si muzikologii ani nelze představit.
Lenčinu osobnost vědeckou ovšem nelze zcela oddělit od Lenky prakticky založené, jež i v leckdy povzneseném akademickém prostředí dokáže stát nohama pevně na zemi a být vnímavá k radostem i strastem běžného života. Jednou z takových radostí (a jedním z jejích velkých darů) bylo specifické kulinářské umění, jímž obohacovala již od svých doktorských studií závěrečný bod ústavních schůzí s názvem „různé“ a z nějž také dokázala vytvořit jeden z nejúčinnějších prostředků své zahraniční vědecké diplomacie.
Ačkoliv její život skončil tak náhle a brutálně nedlouho před dosažením padesátky, rozhodně nelze říci, že by odešla s prázdnýma rukama. Nadále po ní zůstávají tři věci. Zaprvé její osobní víra ve skutečnost, že hudba je ten nejkrásnější dar, jehož se člověku mohlo dostat a že je tím nejúžasnějším a nejvíce vzrušujícím předmětem vědeckého zkoumání, jaký si lze představit. Zadruhé naděje, že díky mezinárodní vědecké spolupráci posuneme naše poznání o notný kus dále, naděje, že díky poctivé pedagogické práci získáme následovníky mezi nadšenými studenty. Zatřetí láska k práci, k oboru, k lidem kolem něj. Ale také láska k rodině, již dokázala z celého srdce dávat i při plném pracovním nasazení.
Čest její památce!
Jan Baťa
