Hudební kultura po roce 1600

0003, 19.4.2004, 9:06, 8C, 3998x4814 (1007+400), 100%, Gretag 030114, 1/60 s, R3.9, G30.8, B58.5

Studium hudby novější doby (cca 1600–1950) patří k základům evropské muzikologie včetně té české. Objektem zájmu není pouze vlastní hudební tvorba, ale i její teoretická reflexe, její historické, kulturní, společenské kontexty. Základní přístupy tvoří tradiční i nové přístupy historiografické a hudebně-analytické, obohacované o pohledy filosofie, estetiky, ale i hudební praxe. Vlastní vědecká práce studentů ÚHV se odehrává především v rámci historicky zaměřených seminářů, které, i přes značnou šíři volených témat a přístupů, charakterizuje důraz na původní pramenný výzkum a bohemikální souvislosti.

Seminář hudby 17. a 18. století, jež vede Marc Niubo, se věnuje zejména dvěma hlavním okruhům, a sice duchovní hudbě doby vrcholného baroka a italské opeře v Praze v 18. století, v menší míře jsou zpracovávána i další související témata včetně hudby instrumentální. Seminář hudby 19. století pod vedením Marty Ottlové se zaměřuje na rozmanité podoby provozování a recepce hudby v dobovém společenském a historickém kontextu, se zvláštním zřetelem k opernímu divadlu a k opernímu provozu v Praze a k osobnosti a dílu skladatele Bedřicha Smetany. Seminář hudby 19.- 20. století Jarmily Gabrielové se věnuje hlavně skladatelským osobnostem české hudby 2. pol. 19. a 1. pol. 20. století (Antonín Dvořák, Josef Suk, Bohuslav Martinů a další), jejich dílům a širším dobovým kontextům jejich tvorby.

 

Úvod > Věda a výzkum > Hudební kultura po roce 1600